Musím to zvládnout sám
Ve své poradenské praxi a ve svém okolí se celkem často setkávám s tím, že když člověka něco trápí nebo má nějaké psychické potíže, říká si, že to přece musí zvládnout sám. Jsou problémy, které zvládne sám. Jsou problémy, které zvládne s pomocí rodiny nebo blízkých přátel. Jsou ale situace, kdy už člověku vlastní síly nestačí, a přesto se svými problémy zůstává sám.
Lidé, kteří mají pocit, že všechno musí zvládnout sami, odbornou pomoc někdy nevyhledají vůbec a někdy ji vyhledají až ve chvíli, kdy je jejich trápení téměř nesnesitelné nebo jsou na pokraji vyčerpání. Někdy se ve snaze zvládnout to bez pomoci dostali do závislosti na alkoholu, na drogách, na práci apod. Mám zkušenost s tím, že se tito lidé za svou situaci a za to, co prožívají, stydí a snaží se to před svým okolím skrývat, což je stojí obrovské množství energie.
Když je v jejich sebepojetí představa o sobě ve smyslu "jsem silný, všechny své problémy zvládnu vyřešit sám" a nastane situace, která je srazí na kolena takovým způsobem, že se jim nedaří znovu se postavit na nohy, je pro jejich obraz sebe sama příliš ohrožující připustit si své pocity bezmoci, bezradnosti, smutku, zoufalství, slabosti apod., takže mají tendenci tyto pocity potlačit nebo zkreslit. A vzniká velké napětí, protože jejich prožívání není v souladu s tím, jak sami sebe vidí. Příčinou jsou podmínky ocenění, které měly vliv na utváření sebepojetí během života (zejména v dětství) a které vznikají v případě, že nám naši významní blízcí dávají najevo, že jsme pro ně přijatelní a že nás budou milovat jen když se budeme chovat podle jejich představ a očekávání, přestože tyto představy a očekávání jsou v rozporu s tím, co skutečně prožíváme. Příklady:
"Nebreč, to nic není." (dítě brečí, protože mu je něco líto nebo ho něco bolí, ale zvenku dostává informaci, že to nevnímá správně a že maminku zlobí, když kvůli tomu brečí)
"Ty jsi můj šikovný a statečný kluk." (říká tatínek s hrdostí v hlase a dítě si pomyslí, že ho tatínek má opravdu rád, když je tak šikovný a statečný a že příště zase musí být tak statečný)
"Přece nejsi tak neschopný, abys to nemohl zvládnout sám."
"Neotravuj mě s tím, musíš si poradit sám."
"Chlapi o svých problémech nemluví a řeší si je sami."
"Musíš se k tomu postavit jako chlap a vyřešit to." apod.
Navíc lidé, kteří se bojí, že je ostatní nepřijmou takové, jací ve skutečnosti jsou, se snaží ochránit před hodnocením a odsouzením. Hodně jim záleží na tom, co si o nich druzí myslí, a chtějí naplnit jejich očekávání i za cenu, že se navenek snaží budit dojem, že je všechno v pořádku, přestože uvnitř prožívají bolest a utrpení. Jsou přesvědčeni, že by se setkali s nepřijetím a odsouzením, kdyby dali najevo, co skutečně prožívají, jak se cítí, kdo opravdu jsou. Neukazují druhým své skutečné pocity, potřeby, přání, ale zároveň touží po porozumění, opoře, zájmu, důvěře, přijetí. Často pak v mezilidských vztazích narážejí na nedorozumění nebo konflikty a jsou potom zklamaní, naštvaní, cítí se osamělí, nepochopení a zranění. Například říkají "Nechci s tím nikoho obtěžovat.", "Každý má svoje problémy.", "Vždy jsem to byl spíš já, kdo druhým pomáhal.", "Nechci zodpovědnost za svoje problémy přehazovat na někoho jiného.", "Nechci, aby mě někdo litoval." Zůstávají tak ve své ulitě, ale zároveň touží po kontaktu, ke kterému však může dojít, až když najdou odvahu k prvnímu kroku směrem ven, přestože se v tu chvíli cítí bez ochrany, odhalení a zranitelní. V této chvíli může poradenství nebo psychoterapie zaměřená na člověka hodně pomoct, protože nabízí bezpečný vztah s jasně vymezenými hranicemi, který je založený na tom, že terapeut se snaží v průběhu sezení vytvořit podmínky, které u klienta podporují jeho vnitřní pozitivní tendenci směrem k růstu, k rozvoji, k tomu, aby mohl být víc sám sebou a aby zároveň mohl být blíž k druhým lidem.
