top of page

Sebepřijetí (1)


V souvislosti s tím, že se v těchto dnech koná online summit o sebepřijetí (the Self-Acceptance Summit), jsem se rozhodla, že se budu tomuto tématu trochu víc věnovat. Sebepřijetí je jedním z významných pojmů Rogersovy teorie Přístupu zaměřeného na člověka (PCA) a je to také jedno z důležitých témat, se kterými se setkávám v terapeutické praxi.

Zatím jsem viděla první tři příspěvky a vybrala jsem z nich myšlenky, které mě zaujaly...

Elizabeth Gilbert v souvislosti se sebepřijetím mluvila o tom, že je v pořádku prožívat jakoukoli emoci, přestože v určité situaci nemusí být v souladu se společenskými normami. Jako příklad uvedla ženu, která jí říkala, že jí vůbec nechybí nedávno zesnulý manžel, za kterého byla vdaná 25 let. Jsou situace, kdy cítíme, že bychom "měli" nebo naopak "neměli" něco prožívat a obáváme se negativního hodnocení od druhých lidí nebo jejich hodnocení musíme skutečně čelit. Liz se řídí tím, že nikdy nemůže vyhovět všem a kritiku vůči sobě bere jako daň za to, že žije svůj život podle svých představ a ne podle představ někoho jiného. Zaujalo mě také to, jakým způsobem prakticky řeší to, když uvízne v začarovaném kruhu sebeobviňování, studu a pocitu méněcennosti... Představí si bytost, která je maximálně empatická, milující, přijímající, moudrá, laskavá atd., prostě někoho, kdo by ji nikdy nehodnotil a neodsuzoval, a této bytosti napíše na papír všechno, co se děje, co prožívá, jaké myšlenky ji napadají. Potom si představí, jak na to ta bytost reaguje - s porozuměním, přijetím a bezpodmínečnou láskou. To jí pomáhá, aby víc přijímala sama sebe takovou, jaká je. Takovýmto způsobem funguje bezpodmínečné přijetí i v rámci terapie zaměřené na člověka, až na to, že tu dokonalou bytost nahrazuje terapeut, který do vztahu vstupuje jako reálný člověk a snaží klienta bezpodmínečně přijmout, jak nejlépe dokáže.

Martha Beck vyjádřila myšlenku, na kterou bych ráda navázala z hlediska PCA. Řekla, že pokud se nám nedaří poznat, kdo skutečně jsme, trpíme, a to nás nutí, abychom zjistili, kdo skutečně jsme. A abychom to zjistili, musíme se poddat tomu, co prožíváme, a přijmout všechny své zážitky jako stejně hodnotné, přijmout všechny části sebe. Tady vlastně mluví o bezpodmínečném sebepřijetí, což Rogers považuje za jednu ze základních potřeb člověka. Myšlenku, kterou Martha vyjádřila, najdeme také v teorii PCA a bývá popsaná takto:

"Pokud se nám nedaří poznat, kdo skutečně jsme..." - V důsledku podmíněného přijetí ze strany významných druhých a vzniku tzv. podmínek ocenění, se v našem sebepojetí odráží hodnoty a postoje, které nejsou v souladu s naším skutečným prožíváním. Abychom si udrželi lásku a přijetí druhých lidí, dali jsme přednost jejich hodnocení a přestali jsme v některých situacích důvěřovat svým vlastním vnitřním zážitkům, které jsme potlačili nebo zkreslili. Čím víc jsme se přizpůsobili hodnocení druhých lidí, tím méně jsme přijímali sami sebe takové, jací jsme, tím víc podmínek ocenění se odrazilo v našem sebepojetí.

"...trpíme, a to nás nutí, abychom zjistili, kdo skutečně jsme." - Nesoulad mezi tím, co prožíváme, a tím, jak se vnímáme a hodnotíme, v nás vytváří napětí a úzkost, které nás nutí, abychom to řešili. Jednou z možností, jak to řešit, je začít chodit na terapii, kde jsou vytvořeny podmínky, které umožňují zkoumat své prožívání bez pocitu ohrožení a kde se může sebepojetí postupně měnit tak aby byly oslabeny podmínky ocenění a aby bylo víc zážitků dostupných vědomí. V průběhu terapie tedy člověk postupně zjišťuje, kdo skutečně je, co opravdu prožívá a stále více dokáže sám sebe bezpodmínečně přijímat.

Marianne Williamson, stejně jako Martha Beck (a spousta dalších lidí), vidí meditaci jako jednu z účinných cest k sebepřijetí. Pro mě je meditace možnost, jak se zastavit, dostat se blíž k sobě a svému prožívání a jak se trénovat v umění prostě být, místo snahy pořád něco dělat.


To je zatím všechno, uvidíme, co přinesou příspěvky v dalších dnech.

Poslední příspěvky
Archiv
Štítky
  • Facebook Social Icon
bottom of page