Sebepřijetí (7)

Je tady poslední část seriálu na téma sebepřijetí, který je inspirovaný myšlenkami z příspěvků v rámci summitu o sebepřijetí (the Self-Acceptance Summit). Nakonec jsem opravdu žádný příspěvek nevynechala a i posledních pět stálo za čas a úsilí, které jsem věnovala jejich sledování.

Kelly McGonigal přinesla vědecký pohled na to, jak fungujeme při soucitu k druhým a soucitu k sobě. To, co mi připadalo podstatné, je, že když jsme svědky utrpení druhého, jsou zapojeny jiné oblasti mozku, než když sami prožíváme něco bolestného. Proto je pro nás snadnější prožívat soucit k druhému než soucit k sobě. Pokud tedy chceme zvýšit svůj soucit k sobě samému, je důležité naučit se zapojit prosociální systémy mozku - vlastně umožnit, aby jedna moje část, která trpí, byla v kontaktu s jinou mou částí, která může mé utrpení pozorovat jakoby zvenku. Jednou z možností, jak snížit kritičnost a zvýšit soucit vůči sobě a navíc zvýšit emocionální odolnost, je praxe vděčnosti, to znamená cíleně si uvědomovat, za co jsem ve svém životě vděčná druhým nebo sobě.

Seane Corn uvedla sedm praktik péče o sebe, které jí pomáhají zvládnout stavy velké úzkosti, aniž by je potřebovala utlumit alkoholem, drogami, rituály, jídlem apod. Jsou to jóga, meditace, modlitba, hra, spánek, zdravá strava, psychoterapie. Toto jí pomohlo překonat různé náročné emoce jako například vztek, stud, žal, hněv. Mluví o tom jako o hlubokém procesu, který vede k přijetí různých aspektů sebe sama, včetně těch stínových. Považuje stínovou část našeho sebepojetí za nejlepšího učitele, který musí většinou žadonit o naši pozornost. Sebepřijetí je podle ní proces, který nás navrací k tomu, kdo skutečně jsme.

Anne Lamott mluví na základě vlastního příběhu o tom, jak velký vliv mají naši rodiče na naše sebepřijetí. Upozorňuje na to, jak těžké to mají děti, které vyrůstají v rodině, kde je alkoholismus, duševní porucha nebo extrémně vysoké standardy chování. Mluví o podmíněné lásce od rodičů, která je založená na výkonu, chování, známkách apod. V teorii PCA je důležitým tématem vliv tzv. podmínek ocenění na sebepojetí člověka (viz článek Podmínky ocenění v přístupu zaměřeném na člověka). V případech, o kterých mluví Anne, může být vliv těchto podmínek hodně velký.

Glennon Doyle vyjádřila názor, který zmínil i Carl Rogers, a to, že to, co je nejosobnější, je zároveň nejuniverzálnější. Naše nejosobnější prožívání je tím lidským v nás a je tím, co nás spojuje s druhými lidmi. Tím, že toto prožívání sdílíme s druhými, můžeme zjistit, že v tom nejsme sami.

Caroline Myss na začátku svého příspěvku upozornila na to, že předchozí generace téma sebeúcty vůbec neřešila, kdežto v dnešní době jsou někteří lidé tímto tématem přímo posedlí. Lidé předchozí generace mohli dělat svá rozhodnutí a volby na základě pěti smyslů, kdežto dnes ve světě virtuální reality je situace mnohem složitější. Sebeúcta se podle ní rozvíjí tím, že člověk dělá odvážná rozhodnutí s vědomím, že každé rozhodnutí má své následky a že každé slovo, které vyslovím, má nějaký dopad. Podle Caroline se člověk z vítězství moc nenaučí. Nejvíc se naučí z toho, že je poražen, ale dokáže se znovu postavit a opět to zkusit. Dále mluví o hodnotách a o tom, že pro člověka je důležité znát své životní hodnoty a vědět, jestli dokáže žít v souladu s těmito hodnotami. Uvádí jednu techniku, která vede ke zvýšení sebeúcty. Jde o to uvědomit si, co v sobě skutečně chci rozvinout, potom si vybrat jednu aktivitu, která k tomu vede, a tuto aktivitu dělat každý den po dobu 30 dní bez ohledu na překážky, se kterými se setkám. Potom vědomí, že jsem to dokázala vede k tomu, že se začnu víc respektovat a zvýší se moje sebeúcta.

Summit přinesl příspěvky 31 autorů, kteří představili to, co považují za důležité, v rámci tématu sebepřijetí. Vybrala jsem to, co mi připadalo zajímavé nebo významné z hlediska souvislostí s PCA. Pro mě samotnou bylo přínosné, že jsem myšlenky z tohoto summitu takto zpracovávala a pokud to přinese inspiraci pro někoho dalšího, budu ráda. :)