Sebepřijetí (3)

Když jsem se dnes pouštěla do posledního z dalších tří příspěvků online summitu o sebepřijetí (the Self-Acceptance Summit), uvědomila jsem si, že si nejsem jistá, jestli to v tomto tempu zvládnu až do konce. Tím, že každá nahrávka je k dispozici zdarma pouze 24 hodin po odvysílání, nemůžu to odložit na později - pravidlo je "teď nebo nikdy". :) Zatím to ale mám tak, že si z každého příspěvku odnáším nějakou inspiraci a nějaký další pohled na téma sebepřijetí, takže tomu ten čas věnuji ráda a dobrovolně. A zrovna dnes tam těch myšlenek, které mě zaujaly, bylo celkem dost.

Ruth King přinesla téma vzteku jako emoce, která nás toho může hodně naučit, pokud ji dokážeme přijmout, přiblížit se k ní a podívat se, co je za tím. A často je za tím nějaký příběh, něco otevřeného z minulosti, co se nám dosud nepovedlo zpracovat a přijmout. A jak bychom to mohli udělat? Ruth zmiňuje dva způsoby. Jedním z nich je terapie, která člověku umožní vyjádřit a prožít svůj vztek a emoce, které vztek často překrývá (lítost, strach, smutek, žal,...), v bezpečné přijímající atmosféře. Druhou možností je meditace všímavosti, kdy se dokážeme zastavit a všímat si toho, co se děje v našem těle, zkoumat naše myšlenky a postoje a dopřát si péči o sebe sama.

Danielle Laporte zmínila různá úskalí, na která můžeme narazit na naší duchovní cestě. Jedno z těchto úskalí nazývá "klam autority". Když potkáme nějakého mistra nebo guru, předáme mu svou moc a věříme, že to je někdo, kdo ví, co je pro nás nejlepší, což ale není pravda. Jen my sami víme, co je pro nás nejlepší. Takže je důležité vzít si svou moc zpátky a ocenit se za svůj podíl na výsledku učení (že jsme byli ve správný čas na správném místě, že jsme se snažili, že jsme dokázali porozumět tomu, co nás učil atd.). Tento názor je v souladu s principy PCA. Carl Rogers založil tento přístup na důvěře v člověka a v jeho schopnost rozvíjet se pozitivně směrem k naplnění svých možností, k větší seberegulaci, nezávislosti, zodpovědnosti a spolehlivosti. Kromě toho věřil, že největším odborníkem na svůj život je klient sám. Proto terapeuta neviděl jako autoritu, která jedná z pozice moci a přebírá zodpovědnost za klienta, ale jako rovnocenného partnera, který vystupuje spíše v roli průvodce a který se snaží ve vztahu s klientem zajišťovat podmínky podporující růst a rozvoj. Terapie zaměřená na člověka posiluje u klienta vnitřní centrum hodnocení a podporuje jej ve vlastních rozhodnutích, které vycházejí z jeho vlastních zážitků, nikoli z hodnocení a očekávání druhých lidí.

Matt Kahn mluvil hodně jasně o tom, jaká je podle něj cesta k sebepřijetí. Za první krok považuje upřímnost - být k sobě a k druhým upřímný v tom, co právě prožívám. Brát to tak, že je v pořádku prožívat cokoli. Nezačít tím, že bych si měl zvýšit své sebepřijetí, proto musím něco dělat. Začít například s tím, že si připustím, že nevím, jak lépe přijmout sama sebe, nebo že se stydím, protože se mi nedaří přijmout některou stránku druhých lidí, nebo že nevím, jak se změnit. Sebepřijetí je podle Matta o zlepšení našeho vztahu k upřímnosti, o snaze být co nejvíc autentický a transparentní. A není to o obviňování druhých za to, co prožívám. Jde prostě o to přiznat sobě a ostatním, jak se cítím. Překonat strach z odsouzení, odmítnutí, zranění, ztráty, který můžeme mít na základě našich minulých zkušeností v situacích, kdy jsme si dovolili být upřímní. A připustit si i tento strach. Dalším krokem je, že budu svým zážitkům věnovat plnou pozornost. Dovolím si zůstat se svým strachem, se svým vztekem, se svým pocitem viny nebo s jakoukoli další emocí. Dovolím si je plně prožít, což mi umožní ji pustit. Když o tom Matt mluvil, znělo to opravdu jasně a jednoduše. Prostě být upřímný k sobě i k druhým a když něco prožívám, věnovat tomu plnou pozornost. Ve skutečnosti to ale podle mě může být dost náročné a opět mě to vrací k terapii a meditaci, které nám mohou na cestě k sebepřijetí hodně pomoct.

A to je z třetího dne všechno. :)