"Mám pocit, že nejsem dost..."


Hodně klientů přichází do terapie s problémy, které jsou více či méně spojeny s pocitem méněcennosti, s negativním sebehodnocením, či s nedostatečným sebepřijetím. V jejich sebepojetí se odráží zvnitřněný pocit, že nejsou dost dobří, ať už jde o cokoli (vzhled, inteligenci, zručnost, obratnost, tvořivost atd.). Tento pohled na sebe se projevuje v různých oblastech jejich života – např. ve vztazích, ve škole, v práci, v rodičovství. A projevuje se různým způsobem – např. tlak na výkon, vysoká očekávání, srovnávání s ostatními, problém s přizpůsobením se změnám, žárlivost, udržování odstupu, velká přizpůsobivost a vstřícnost, snaha něco dokazovat sobě a/nebo ostatním, úzkostnost, perfekcionismus, prokrastinace, vyhýbání se situacím hodnocení, stavění se do pozice oběti, intenzivní stresové reakce v konfliktních situacích – útok, útěk, zamrznutí. Pokud jde o pocity, které jsou spojeny s pocitem méněcennosti, vnímám tam jako podstatný strach, a to v různých formách – strach z odmítnutí, strach z opuštění, strach ze selhání, strach ze zesměšnění, strach z nepřijetí, strach z kritiky, strach z chyby, strach z odsouzení, strach ze ztráty kontroly.


Velká většina těchto klientů popisuje výchovný styl alespoň jednoho rodiče jako velmi autoritativní, plný kritiky, zahanbování či trestání. Takový rodič vyvíjel velký tlak na výkony a výsledky, často bral úspěchy svého dítěte jako samozřejmost a věnoval hodně pozornosti tomu, co se nepovedlo. Dítě pak vyrůstalo s tím, že ať se snaží jakkoli, ať udělá cokoli, nikdy to není pro rodiče dost dobré. Tento pocit nedostatečnosti či méněcennosti si zvnitřnilo a stal se součástí jeho sebepojetí.


Když se potom člověk dostane do situace, kdy jeho prožívání není v souladu s jeho sebepojetím, které zahrnuje zvnitřněný pocit, že není dost dobrý, mohou nastat tyto možnosti:

  • zážitek vstupuje do vědomí a sebepojetí se na základě toho mění (tohle se stává v situaci, kde je absence prvku hodnocení a jsou splněny podmínky terapeutické změny)

  • sebepojetí se brání změně, spouští se obranné mechanismy a dochází k popření nebo zkreslení zážitku tak, aby byl v souladu se současným sebepojetím (Příklad: Když se vidím jako někdo, kdo není dost hezký, a přítel mi řekne „Ty jsi tak krásná.“, moje reakce na tento kompliment může být: „To určitě říkáš každé ženě.“, „Ty ode mě něco potřebuješ, viď?“, „To tak, ani jsem se nestihla namalovat.“, „Běž si dělat srandu z někoho jiného.“, "Haha." apod.)

V rámci terapeutického vztahu se tedy snažím pro klienta vytvořit prostor, ve kterém jsou splněny podmínky umožňující změnu sebepojetí takovým způsobem, aby bylo víc v souladu se skutečným prožíváním klienta a aby bylo méně ovlivněno postoji a názory druhých lidí. Klient pak začne situace ve svém životě vnímat a hodnotit spíše na základě svého vnitřního centra hodnocení a oslabuje se vliv vnějšího hodnocení. Tyto změny se mohou projevovat například v tom, že stále víc dokáže prožívat radost ze svých úspěchů, všímá si víc, co se mu v životě daří, získává odvahu zkoušet nové věci, dokáže ve vztazích jasněji nastavit a udržet své hranice, lépe zvládá konfliktní situace, snižuje se frekvence výbuchů vzteku, lépe se dokáže adaptovat na změny, které už pro něj nejsou natolik ohrožující, může polevit ve snaze mít všechno pod kontrolou atd. Mám zkušenost s tím, že Přístup zaměřený na člověka je velmi vhodný pro práci s klienty, kteří se potýkají s problémy spojenými s pocitem, že nejsou dost...


Uvědomuji si, že jsem toto téma tímto spíš jen naťukla a že by se o něm dalo psát ještě dlouho. Vycházela jsem zejména z mé práce s klienty v rámci PCA a mým cílem bylo ukázat na některé souvislosti, které vnímám jako podstatné.


Poslední příspěvky
Archiv
Štítky
  • Facebook Social Icon