Sebepřijetí (5)


O víkendu jsem si našla čas na sledování dalších příspěvků summitu o sebepřijetí (the Self-Acceptance Summit) a teď jsem se taky dostala k tomu, abych napsala, co mě zaujalo.


Rosie Molinary přinesla téma umění říkat "ne", přičemž spojuje tendenci všem vyhovět a říkat "ano", když nás někdo o něco požádá, s nízkou úrovní sebepřijetí. U ní samotné tato tendence vedla k vyčerpání a zdravotním problémům, které se stupňovaly až tak, že je nemohla dál ignorovat. Uvědomila si, že musí na prvním místě věnovat péči sama sobě a že nemá dost času a energie dělat všechno dobře. Teď se při rozhodování o tom, jestli řekne "ano" nebo "ne" řídí tím, kým chce být, jaké je její životní poslání, jak se chce cítit, nikoli pouze tím, jestli má čas a jestli to technicky dokáže zvládnout. Je pro ni důležité, aby si byla jistá, že pokud řekne "ano", znamená to, že je připravená do toho jít celým svým srdcem. V termínech PCA bychom mohli říct, že si začala víc uvědomovat a přijímat to, co prožívá, a začala se rozhodovat na základě vnitřního organismického hodnocení, nikoli na základě očekávání a hodnocení druhých lidí.


Steven Hayes mluvil o významu emocí a jejich přijetí v našem životě. Vyjádřil myšlenku, že existuje hodně emocí, které nám přinášejí bolest a zároveň jsou pro nás velmi užitečné. Každá emoce je spojená s něčím, na čem nám záleží. Dal příklad zklamání v lásce. Pokud nás zradil někdo, koho jsme milovali, naše mysl se nás snaží chránit tím, že nebudeme tak láskyplní, budeme opatrnější v projevování citů, takže nebudeme tak zranitelní, nebo se budeme vztahům vyhýbat. Další možností je, že před tou bolestí nebudeme utíkat, zkusíme se jí víc otevřít, budeme důvěřovat sami sobě, že to zvládneme, že je ok někoho ztratit, že je ok cítit se zraněný, že to je součástí života a když se nám povede bolest takto plně prožít, můžeme se posunout dál směrem k tomu, na čem nám v životě záleží.


Iyanla Vanzant uvádí několik překážek na cestě k sebepřijetí, mezi které patří neschopnost odpouštět si své chyby, což vede k pochybnostem o sobě a k pocitu, že nemám cenu. Její práce s těmito překážkami je opět založena na praxi všímavosti, která vede k uvědomění si a k přijetí toho, kdo skutečně jsem.


Elena Brower v úvodu svého příspěvku přišla s tím, co už zmiňovali někteří autoři před ní, a to, že když budu pečovat o sebe, pečuji tím vlastně o druhé a navíc vybídla k tomu, abychom si vyjmenovali, kdo všechno může mít prospěch z toho, že já přijímám sama sebe. Další věc, kterou bych chtěla zmínit je, že Elena nevidí sebepřijetí jako nějaký konečný stav, kterého můžeme dosáhnout, ale jako každodenní praxi - jako neustálou práci na kvalitě vztahu sama se sebou.


Glenn Schiraldi přinesl téma sebeúcty, kterou definoval jako realistický, oceňující názor na sebe - cítit se cenný navzdory svým nedostatkům. Cesta k sebeúctě podle něj vede přes bezpodmínečnou hodnotu, bezpodmínečnou lásku a bytí sám sebou. Ve své prezentaci vyjmenoval několik možností, jak pracovat na zvyšování své sebeúcty. Nejvíc upozorňoval na techniku "přesto", která funguje tak, že si člověk říká například: "Cítím se odmítnutý, přesto se mám stále rád.", "Tohle jsem nedokázal, přesto jsem stále hodnotný člověk." apod. Tento způsob práce je hodně odlišný od PCA, direktivní a založený na technikách, takže mi není blízký.


Elizabeth Lesser ve svém příspěvku vyjádřila několik myšlenek, které jsou v souladu s PCA. Mluvila o tom, že máme hledat odpovědi v sobě a nesrovnávat své životy s druhými (o jejichž životech vlastně nemůžeme nic moc vědět). Pracovala s mnoha experty a uznávanými autoritami v různých oblastech a když přemýšlela, jaké zásadní ponaučení jí to přineslo, uvědomila si, že i tito lidé jsou obyčejné lidské bytosti jako všichni ostatní, proto se s nimi nemáme srovnávat a hledat odpovědi u nich, ale máme hledat odpovědi ve svém nitru. V souladu s tím se PCA terapeut nestaví do role experta, ale snaží se porozumět tomu, co prožívá klient, vžít do jeho světa, co nejsrozumitelněji toto porozumění vyjádřit a tím podpořit klienta v hledání odpovědí uvnitř sebe.


Chris Germer mluvil o lásce, studu, strachu, soucitu a odvaze. Základním přáním člověka je být milován. Je důležité přiznat si, že za pocitem hanby/studu je toto přání. "Důvod, proč se za to tak stydím je, že chci být milovaný a bojím se, že je se mnou něco špatně. Bojím se, že tohoto člověka můžu ztratit, že by mě neměl rád, kdyby věděl, jaký opravdu jsem." Chris dělá psychoterapii založenou na všímavosti a soucitu. Výsledkem je, že člověk získá odvahu a uvědomí si, že i kdyby se stalo, že by ztratil lásku nějakého člověka, neznamená to, že není hoden lásky.


Dnes toho bylo víc... Snad jste si v těch myšlenkách na téma sebepřijetí našli něco, co vás zaujalo. :)

Poslední příspěvky
Archiv
Štítky
  • Facebook Social Icon

© 2017 Mgr. Ing. Jana Hoke.