September 22, 2017

September 19, 2017

September 18, 2017

September 15, 2017

September 14, 2017

September 13, 2017

September 12, 2017

Please reload

Poslední příspěvky

Uplatnění Přístupu zaměřeného na člověka v rodičovství - 2. část

V předchozím příspěvku jsem psala o možnosti uplatňování principů Přístupu zaměřeného na člověka (PCA) přímo ve vztahu s dítětem.

Pokud se objeví ve vztahu s dítětem problémy, se kterými si rodič už nedokáže poradit, může zvolit druhou nebo třetí možnost, popřípadě obě: (2) Rodič chodí na psychoterapii PCA, rozvíjí se a změny se odrážejí mimo jiné i v jeho vztahu s dítětem, (3) Dítě chodí na terapii hrou (u mladších dětí) nebo na psychoterapii PCA (u adolescentů)

 

Všechny náročné životní události, ve kterých rodič potřebuje psychologickou pomoc, se určitým způsobem týkají také dítěte, protože pokud je rodič ve velkém stresu, má to vliv také na jeho vztah s dítětem a na celou rodinu. V některých situacích může dítě trpět přímo (to, co se děje, se jej přímo dotýká) a také zprostředkovaně v souvislosti s prožíváním a jednáním rodiče. Mezi takovéto náročné životní události obvykle patří: úmrtí partnera nebo blízkého člena rodiny, rozvod nebo rozvrat manželství, úraz nebo vážné onemocnění, změna nebo ztráta zaměstnání, finanční potíže, přírůstek nového člena do rodiny, stěhování atd. (z tabulky životních událostí – T. H. Holmes a R. H. Rahe) Psychologická pomoc může být v těchto případech poskytována buď formou krizové intervence (v akutní fázi), nebo formou psychoterapie či psychologického poradenství.

 

Rodič může využít psychologické poradenství nebo psychoterapii také v případě, že je dlouhodobě nespokojený či nejistý ve své rodičovské roli, nedaří se mu s dítětem vytvořit vztah, jaký by si přál, chtěl by změnit svůj výchovný přístup k dítěti, neví si rady s výchovnými problémy atd.

 

Když rodič chodí na psychologické poradenství nebo psychoterapii zaměřenou na člověka, může u sebe ve vztahu s dítětem pozorovat například následující změny:

  • rostoucí sebedůvěra a sebepřijetí v roli rodiče,

  • větší soulad mezi vnitřním prožíváním a jednáním navenek,

  • větší soulad mezi reálným já a ideálním já,

  • víc vzájemné důvěry ve vztahu s dítětem,

  • lepší porozumění vlastním emocím,

  • vyjadřování více empatického porozumění vůči tomu, co dítě prožívá,

  • lepší porozumění vnitřnímu světu dítěte a respektování jeho jedinečnosti,

  • reakce na dítě v náročných situacích nejsou tolik ovlivňovány nezpracovanými a potlačenými emocemi z minulosti, jsou přiměřenější dané situaci,

  • menší potřeba dítě hodnotit či škatulkovat.

Rodič se takto prostřednictvím PCA učí vytvářet ve vztahu s dítětem takové podmínky, které maximálně podporují pozitivní růst a rozvoj dítěte směrem k naplnění jeho potenciálu.

 

Třetí možností uplatnění PCA v rodičovství je terapie hrou. Následující stručný popis terapie hrou vychází z knihy Play Therapy od Virginie M. Axline (1974), která definovala základní principy tohoto přístupu v psychoterapii dětí na základě principů PCA.

 

Terapie hrou je pro dítě příležitostí vyjádřit své pocity a problémy prostřednictvím hry. Terapeut navazuje s dítětem vztah a vytváří pro dítě bezpečné prostředí a příležitosti pro zkoumání nejen herny a hraček, ale také sebe sama. Při této práci se terapeut řídí těmito základními principy:

  • navazuje s dítětem blízký, přátelský vztah,

  • bezpodmínečně přijímá dítě takové jaké je,

  • vytváří pocit bezpečí a důvěry, takže dítě může svobodně projevovat všechny pocity,

  • je citlivý vůči pocitům dítěte, reflektuje je tak, že mu tím umožňuje lépe porozumět svému chování,

  • má hluboký respekt k schopnosti dítěte chovat se zodpovědně a řešit své problémy, pokud je mu k tomu dána příležitost,

  • nepokouší se usměrňovat rozhovor nebo průběh hry, nechává dítě, aby vedlo, a následuje je

  • nesnaží se proces hry urychlovat, respektuje tempo dítěte,

  • stanovuje pouze ty hranice, které jsou nutné k tomu, aby propojily terapii s reálným světem a k tomu, aby umožnily dítěti uvědomit si svou zodpovědnost ve vztahu.

 

Dítě může při terapii hrou vyjádřit své nahromaděné pocity napětí, frustrace, nejistoty, agrese, strachu atd. Tím, že se tyto emoce dostanou na povrch a dítě jim čelí, učí se s nimi pracovat, porozumět jim a přijmout je. Postupně si uvědomuje svou vnitřní sílu a začíná důvěřovat svým schopnostem řešit své problémy. 

Share on Facebook
Please reload

Please reload

Štítky
Please reload

Archiv
  • Facebook Social Icon

© 2017 Mgr. Ing. Jana Hoke.